Pondělí – srpen, který připomněl zimu

Krátce po půlnoci se rozhučel vítr. Fordem to zacloumalo tak, že jsem se probudil okamžitě. Teplota během chvíle prudce klesla pod nulu a do rána napadlo přibližně deset centimetrů sněhu.

Srpnové Dolomity.

V autě jsem měl relativní pohodlí a spíš jsem čekal, kdy počasí vyžene ostatní ze stanů. Po poledni skutečně dorazili – promrzlí, ale překvapivě rozesmátí. Místo ústupu se ještě vydali na prohlídku vojenských tunelů pod jižní stěnou Tre Cime di Lavaredo nad parkovištěm. Vrátili se kolem páté hodiny.

Odpoledne proběhlo v klidném tempu. Vařilo se, jedlo, hrálo rádio a kazetový přehrávač. Mezi 19:20 a 19:45 se interiér Fordu proměnil v improvizovaný taneční parket. Auto se při tom doslova naklánělo ze strany na stranu.

Pavel s Petrem mezitím vyrazili znovu na ferátu na Cima Cadin di Misurina, kterou jsme absolvovali už v sobotu. Vrátili se kolem půl sedmé. Pavel byl výrazně oteklý od větru a mrazu, oči podrážděné – počasí nahoře bylo podstatně tvrdší než dole.

Večer jsme rychle sbalili stany. Ve 21:45 jsme Ford roztlačili – baterie po „diskotéce“ nevydržela – a sjeli dolů do Cortiny d’Ampezzo. Následovala hodinová noční procházka centrem a poté ještě asi dvacet kilometrů za město, kde jsme zalehli.

Spal jsem hluboce. Ráno kolem osmé Honza pohnul autem a v polospánku jsem měl krátký pocit, že není zabržděné a couváme do řeky. Nepříjemné probuzení.

Na poslední zbytky plynu jsme uvařili polévku s vločkami a v devět hodin vyrazili směrem domů.

Dolomity nám ještě jednou připomněly, že i v srpnu je potřeba počítat se zimou.

Úterý – návrat přes zasněžená sedla

Ráno přichází zpráva z rádia: vysokohorská silnice přes Großglockner je kvůli sněhu uzavřena. Volíme tedy variantu přes Spittal, odkud se pokračuje směrem na Salzburg. Trasa je sice delší, ale rychlejší než přes Bruck a Mittersill.

Abychom ušetřili přibližně 25 marek za dálniční tunely, objíždíme je po silnici č. 99 podél dálnice přes Taury. Zacházka činí zhruba 15 kilometrů navíc, ale vede přes dvě sedla – první ve výšce 1641 m, druhé 1739 m.

Právě druhé sedlo se ukázalo jako klíčový moment dne.

Ještě před výjezdem vidím řidiče menšího nákladního auta, jak zastavuje a nasazuje sněhové řetězy. V tu chvíli je jasné, že to nebude běžný alpský přejezd. Silnice není plně prohrnutá, místy leží souvislá vrstva sněhu.

Honzu přesouváme dozadu na „zátěž“. Výjezd nahoru probíhá překvapivě dobře. Horší to je při klesání. Sklon místy dosahuje 12–15 % a povrch je jedna souvislá sněhová vrstva.

Prvních pár metrů dolů odmítám jet. Čekání na pluh je ale iluze. Po několika metrech pomalého popojíždění se auto lehce opírá o sněhové bariéry na kraji silnice. Je to spíš řízené klouzání než jízda.

Po přibližně dvou kilometrech se pod sněhem začíná objevovat tekoucí voda a podmínky se zlepšují. O něco níže potkáváme pluhy. Napětí polevuje.

Zbytek cesty provází déšť, místy vydatný. Přestává až v Budějovicích.

Na doporučení Honzy zastavujeme na večeři v Jarošově. Teplé jídlo po několika dnech hor chutná výjimečně dobře.

Rozvážíme účastníky domů – Polička, Česká Třebová, další zastávky. Výprava končí bez nehody, bez zranění a s pocitem, že Dolomity nám tentokrát dovolily vrátit se v klidu.

Zájezd je uzavřen.